Byla jste hostem únorového SAMBA večera v Brně. Moc vám děkujeme za perfektní a velice inspirativní vystoupení. Jak se Vám tato akce líbila?

Líbila se mi velice. Bylo zajímavé setkat se s tolika lidmi různého životního osudu a profesní orientace.

Z řady Vašich myšlenek mi utkvělo několik konkrétních, které mi změnily pohled na svět. Jednou z nich byl postřeh o nových impulsech a výzvách pro oblast výzkumu, které jsou nejenom o technologiích, ale také o jejich dopadech na život jednotlivce a na společnost.

Podle mého názoru jsou nové společenské výzvy zejména výzvami pro společenskovědní obory a „komplexní“ multioborová/horizontálně provázaná řešení. Ve chvíli, kdy vám bude lékař radit po internetu, dítě se bude vzdělávat po internetu, operaci člověka bude provádět robot řízený lékařem, který sedí na druhého konci světa, auto nebude majetek, ale služba, kterou si objednáte podle potřeby, nastane „nová doba“. Budou se měnit společenské vazby lidí, nakládání s časem, jinak bude vypadat veřejná služba/veřejná správa, kdo ví, jak bude vypadat daňový systém, když bude elektronické občanství (jako už  v Estonsku) atd? To všechno jsou velké výzvy pro aplikovaný výzkum prováděný „teď hned“.

Jak vnímáte téma Průmyslu 4.0? Mám tím na mysli nejenom samotnou vládní iniciativu, ale spíše i její konkrétní potenciál pro podniky. Mezi pravidelnými návštěvníky SAMBA akcí je řada majitelů a manažerů progresivních výrobních firem. Zajímá je především, nakolik může být Průmysl 4.0 reálným impulsem pro zvýšení produktivity a úspěšnosti našich firem do budoucna.

Průmysl 4.0 se už „v praxi děje“. Potenciál je obrovský, protože evidentně dochází/postupně dojde k automatizaci běžné rutinní práce, stále  více se optimalizuje logistika, roboti nejsou nemocní, nemají nemocné děti, nepotřebují dovolenou… Za poslední dobu poslouchám stále více příkladů o zvyšování produktivity práce o desítky procent ročně právě v důsledku automatizace. Cena jednoduchých robotů/automatizovaných linek bude přitom velmi rychle klesat a návratnost takové investice při jejich použití růst.

To, aby naše firmy byly úspěšné a neklesaly v mezinárodní konkurenci, to je složitější otázka. To, co jsem uvedla výše, zvládneme jistě dobře, v tom bych problém neviděla. Problémem jsou spíše nové „výrobní prostředky“, zejména 3D tisk – v řadě firem se vyrábějí jednoduché meziprodukty, výrobní díly, které bude snadnější produkovat na místě, kde se bude sestavovat hotový výrobek. A tam má optimalizovaná logistika své meze. Pokud je Průmysl 4.0 – podle německé představy, například  – zdrojem reindustrializace Evropy, může být také zdrojem „reindustrializace“ technologicky vyspělých evropských zemí. Proč by kamiony vozili domů poloprodukty vyrobené levnější (např. českou) pracovní silou, když jim to samé udělá 3D tiskárna snadněji a na místě, kde sestavují konečné výrobky? Potřebujeme hledat niky, ve kterých se lze uplatnit s výrobky k přímému použití. Naší výhodou je neuvěřitelná vynalézavost, takže snad „nepadneme“.

Mezi návštěvníky SAMBA akcí se průběžně (i když pozvolna) zvyšuje podíl žen. Jak je na tom z Vašeho pohledu prostředí výzkumných institucí v ČR a jaký očekáváte trend do budoucna?

Jak jsem uváděla už při setkání v Brně, v managementu výzkumu máme nejméně žen v Evropě. Zatím stále platí, že od střední školy je dívek na studiích polovina nebo více než polovina, v doktorském studiu je jich už méně, docentek ještě méně, profesorky sem-tam, rektorka na veřejné vysoké škole v současnosti snad žádná, ředitelek ve výzkumných ústavech také zanedbatelně…Jako vedoucí výzkumných týmů jsou ženy v převaze snad jen v některých společenskovědních oborech. Situace se určitě bude zlepšovat, ale myslím, že přes veškerou podporu např. státu poměrně pomalu. Je to dáno různými společenskými bariérami,  chápáním odpovědnosti za rodinu a děti, kde stále existují určitá celospolečensky zažitá schémata. Ženy jsou na tom „na startu“ stejně, ztrácejí však ve chvíli, kdy se začnou starat o děti. Určitě by se mnohé změnilo, pokud bychom bohatli natolik, že také u nás budou au-pair běžnou praxí. Pak úspěch ve výzkumu nebude pro ženu znamenat heroický výkon zcela nesouměřitelný s výkonem mužských kolegů. Ale i toto je podnět pro nové pracovní pozice. Lidé  přijdou o práci v automatizovaných provozech, ale pomocné ruce v domácnostech budou vždycky milejší než roztomilé robotí au-parky.

Co jsou z Vašeho pohledu největší výzvy, před kterými stojí prostředí výzkumu, vývoje a inovací v ČR?

Největší výzvou pro české prostředí výzkumu je velice obyčejná věc – neprojídat příležitosti a tím neměnit je v hrozby. Kdo trochu to prostředí zná, ví, o čem mluvím – děláme dost pro to, abychom odradili schopné a ničili to, co bylo vybudováno. A pak se divíme, že nejlepší jsou v cizině a nechce se jim domů…Naše prostředí je velmi uzavřené, ve výzkumu platí to samé, co je zřejmé z našeho průzkumu v projektu INKA (mapování inovační kapacity) – největším problémem českého prostředí je „nechuť k lídrovství“, malá snaha vyniknout, být v něčem první.

Máte při intenzivním pracovním nasazení čas na koníčky a relaxaci? Co Vám dělá v mimopracovní oblasti největší radost?

Mnoho času nemám, ale práce mě baví, takže je to vlastně koníček. K dalším (celkem oblíbeným) mým povinnostem patří zavařování meruněk, smažení řízků a chození na výstavy – to je naše společná rodinná „zábava“, v galeriích trávíme většinu dovolených a občas neděli.

Jaké je Vaše životní a pracovní krédo?

Kdo, když ne my, kdy, když ne teď.

A také: Máme právo svého krále kritizovat, dokonce jej postavit ke zdi – nemáme však právo močit v korunovačním sále (Malaparte).

A největší přání do budoucna?

Spíše možná, co by mě v budoucnu nejvíce překvapilo – pokud by se věci ve společnosti – a také ve výzkumu – děly tak, jak je to nejlogičtější, nejefektivnější a pro všechny nejlepší.