Vzdělávání je oblast, která vás spojila i se SAMBOU.

Je to tak. Sám jsem byl jeden z první vlny lidí v Česku, kteří absolvovali zahraniční MBA. Byla to velká příležitost. Tehdy bylo odborníků málo, takže já jsem už jako mladý inženýr mohl přednášet na MBA programu. Jedním z mých studentů byl Jirka Slezák, který dal později dohromady komunitu SAMBA a oslovil mě, jestli bych se nechtěl účastnit jejich akcí a podporovat je. A protože mně se ta atmosféra v komunitě líbí, jsem už řadu let partnerem SAMBY, podporuji ji finančně i mediálně a poslední dva roky opět přednáším v MBA programu, který SAMBA pořádá. Baví mě ta metafora „absolventi sobě“, že MBA studium organizují sami bývalí absolventi dnes už s velkými zkušenostmi.

Původně jste vystudoval technologii staveb, od toho mi to, co děláte dnes, připadá hodně daleko…

Právě naopak, to mate jen název oboru. De facto jde o projektové řízení ve stavebnictví. Sám jsem ty budovy neprojektoval, ale studoval jsem to, abych je podle projektů dokázal postavit. Kreslili jsme tehdy neuvěřitelně barevné výkresy, protože se do nich značilo, jak budou najíždět bagry, kde se bude dělat zábor nějakého staveniště, kdy tam přijdou dělníci a podobně. A protože se to dělo v různém čase, rozlišovali jsme to právě různými barvami. Takže ta stavařina byla o projektovém řízení od začátku.

Aha, já jsem čekala epické zvraty…

…a já přitom celý život dělám to, co jsem vystudoval, jen se to rozšířilo mimo stavby na jakékoli projekty.

Co nejzajímavějšího vás během vaší kariéry zatím potkalo?

Velmi mě bavilo pracovat na vývoji bagrů. Bagr je totiž úplně úžasné zařízení a v ČR se vyvíjejí skvělé malé bagříky, třeba takové, které přijedou ke dveřím a jako Transformers se zmenší, projedou dveřmi a zase se roztáhnou. Jeden z nejvyhrocenějších momentů jsem zase zažil při spolupořádání rytířského klání, kterého se účastnily stovky rytířů, desítky koní a tisíce diváků. Jenže co čert nechtěl, jeden rok nějakého rytíře napadlo, že by vypadalo hezky, kdyby se tam zapálil oheň. Od něho ale chytla dřevěná pevnost, kterou měli postavenou. A teď si představte tu apokalyptickou situaci, kdy proti sobě bojují stovky rytířů, jezdí tam koně, lítají šípy, do toho hoří desetimetrová vatra, všechno to sledují asi tři tisíce diváků a já jsem velitel celého toho prostoru a musím rozhodnout, jestli a kdy to celé zavřeme. Nakonec už to začalo být dost nebezpečné, takže vítězem celého klání se stal hasičský vůz, který tam přijel a začal mezi všechny stříkat vodu jako kdysi na Národní třídě, aby rozehnali demonstranty. Shodou okolností jsem na závěr zaslechl, jak jeden z odcházejících návštěvníků říká, že letos to klání mělo fakt říz. Je to taková projektomanažerská historka, která ukazuje, že při sebelepší přípravě nemůžete předvídat všechno, to se nedá. Něco se stane, někdo něco udělá a vy pak jen musíte reagovat na danou situaci.

Rodí se člověk projektovým manažerem, nebo se to dá naučit?

Samozřejmě se některé vlastnosti hodí, třeba nebýt chaot, umět si věci dopředu promyslet, mít k té přípravě vůli, nespoléhat se jen na šťastnou hvězdu. A pak je samozřejmě potřeba sbírat zkušenosti. Dobrý projektový manažer kombinuje tvrdou a kvalitní přípravu a dlouholetou praxi.

Když se v této oblasti pohybujete takhle dlouho, co se podle vás nejvíce změnilo?

Zmínil bych dvě věci: zaprvé je mnohem méně času. Ta rychlost, se kterou se dnes věci musí připravovat, i efektivita jsou mnohem větší než v 90. letech. Tehdy bylo poměrně běžné udělat dvoudenní seminář, kde se všechno promyslelo a naplánovalo – na tohle teď nikdo nemá čas. Klade to nároky udělat to dostatečně dobře na první dobrou. Zadruhé je výrazným trendem posledních třeba pěti let agilita. Dříve bylo méně věcí, které se nedaly naplánovat, ale dnes jich je mnohem víc. Často máte jen nápad, vizi, ale vůbec nevíte, jak je budete realizovat. Takových situací přibývá – v inovacích, v rozvoji byznysu a řekl bych i v osobním životě – a hodně to ovlivňuje způsob, jak se projekty dnes dělají. A ještě mě napadá třetí odlišnost: kdysi bylo projektové řízení profesí pro specialisty, vyškolené lidi, ale dnes je to v zásadě dovednost, která se hodí úplně každému. Protože v našem životě je obrovské množství drobných projektů, malých změn, které se dají lépe nebo hůře odřídit. Celý váš život je vlastně projekt.

Takže se vám projektové řízení promítá i do mimopracovního života?

Naprosto, je to deformace. Začnete být v tomto ohledu až paranoidní. Když jdu třeba s dětmi na procházku, ony si užívají krajiny, kdežto já vidím, kde je jaký nahnutý strom, který by mohl spadnout, mám promyšlené dvě ústupové cesty a vím naprosto přesně, na jakém místě se můžeme najíst. Ale má to i svoji výhodu. Když se stane něco nepředvídaného, jsem první, kdo dokáže okamžitě zareagovat. Protože to mám vymyšlené.

Granty neuznávám

Říkal jste, že ve srovnání s konkurencí musíte být vždy o rok až dva napřed. Kde pro to berete inspiraci?

Dlouhodobě jsme vytvářeli think tank, do kterého jsou zapojení i lidé mimo SHINE Consulting. Přispívají svými znalostmi a naopak čerpají z našich. Vezměte si, že za posledních pět let jsme viděli příběhy skoro pěti set firem, a v každé z nich bylo něco dobrého. V tomto ohledu nám menší firmičky složené třeba ze dvou lidí nemůžou konkurovat: tolik příběhů dohromady nedají. Druhá věc je, že máme zavedený specifický oceňovací systém, který odměňuje lidi nejen za práci na projektech, ale také za inovace. To hodně přispělo k tomu, že naši lidé přemýšlejí, co vylepší, co přinesou ostatním.

Když se dostanete k novému projektu, je něco, co je pro vás nepřekonatelné?

Dneska je SHINE v takové pozici, že máme dostatek zakázek a můžeme si mezi nimi vybírat. Pro mě je dost podstatné to, jestli jsou klíčoví lidé, kteří změnu potřebují, do toho skutečně zapojení. Protože pokud řeknou „nás to nezajímá, dáme to svým podřízeným, ti to nějak udělají“, vím, že to nebude fungovat. Druhou věcí je, že zásadně neděláme zakázky financované z grantů, protože chceme, aby si lidé využívající našich služeb byli vědomi té hodnoty. A když vám dá peníze někdo jiný, té hodnoty si nevážíte. Něco jiného je, když si někdo umí profinancovat stroj; ale granty na rozvoj lidí neuznávám. Když dostanete kurz angličtiny zdarma, neučíte se. A já to nechci zažívat, takže se radši vzdám části potenciálních zákazníků.

Kdo tedy jsou vaši klienti?

Je to velmi různorodé. Nejčastěji jsou to střední a velké firmy, ty už si uvědomují, že je potřeba projektovou kulturu systematicky zlepšovat, rozvíjet schopnost inovovat, rozvíjet lidi… A pak jsou to paradoxně malé firmy, které stojí třeba před nějakým náročným projektem, jenž by nemusely zvládnout nebo jenž vyžaduje nějakou speciální podporu.

Máte v plánu se projektovému řízení věnovat dalších třicet let?

Předně mě to celý život baví. Ta práce je totiž úžasně pestrá. Jeden den jsem v automobilce, druhý den se jedu do kosmetické firmy podívat, jak se prodávají dámské krémy. Ale navzdory té různorodosti se věci často opakují a v některém ohledu jsou radosti a strasti kosmetické firmy i automobilky stejné. A hlavně je to práce s lidmi a to mám rád.

Děkujeme za rozhovor!

Kontakt na Josefa Hajkra:
tel. ‭‭+420 739 428 854
josef.hajkr@shine.cz

otázky: Radka Loukotová
foto: Míša Lípová