V rámci své profese jste se dostal do řady různých zemí nejen v Evropě, ale taky v Africe nebo na Blízkém východě. Vzpomenete si na něco, co Vás v zahraničí při práci s lidmi překvapilo, co se liší od českého, potažmo evropského prostředí?

Nerad zobecňuji, je to jedna z věcí, ke které jsem dospěl na základě dobrých i špatných zkušeností. Pokaždé, když člověk někam jede poprvé, musí být připraven korigovat představu, kterou o dané oblasti má na základě toho, co slyšel nebo četl. Člověk musí odbourat stereotypy. Ale taky jsem před každou cestou věnoval poměrně dost času tomu, abych si nastudoval základní pravidla fungování dané země a eliminoval riziko trapasu, který se třeba v arabských zemích může stát poměrně často. Mimochodem právě v arabském světě mě třeba překvapilo, že tam platí podání ruky. Pokud se na něčem domluvíte, tak to tak prostě bude. Korporátní politika samozřejmě nedovoluje odejít od stolu a nic nepodepsat, ale důvěra je v tamějších poměrech na jiné úrovni než u nás. Taky si nesmíte dovolit ji ztratit, protože zpátky se dostává hrozně těžko. A ještě jednu zkušenost jsem učinil, spíše na té osobní rovině – a to že jsou všichni lidé na světě úplně stejní, ve všech kulturách funguje, když se usmějete, jste vstřícní, požádáte o pomoc, řeknete, že nerozumíte; tahle autenticita je zkrátka obecně platný jazyk všude na světě.

V rámci SAMBY povedete už podruhé modul Business Development, bude teď v něčem jiný?

Určitě bude potřeba ho znovu přizpůsobit a reflektovat současnou situaci, která spoustu věcí postavila na hlavu. Obecná pravidla business development platí samozřejmě dál, ale aktuální stav trochu mění priority. Modul pro letošek přizpůsobíme tak, aby byl co nejvíce relevantní. Půjde hlavně o to poskytnout lidem návod k tomu, aby si v rámci podnikání nebo jakékoli své pozice našli to, co pro ně teď dává smysl. Pro každého můžou být priority v nastalé situaci jiné. Modul bude tentokrát hodně o tom, abychom si vzájemně řekli, jaké se mohou objevit nové příležitosti, i o tom, co může přijít za hrozby a jak je eliminovat.

Byla pro vás účast na MBA první pedagogickou zkušeností?

Vedle kurzů, které jsem vedl u nás ve firmě, ano. A nastartovalo to další věci, ke kterým jsem se odhodlal, například jsem občas někam pozvaný jako motivační řečník. Atmosféra SAMBY není typicky školní, je to okruh lidí, které spojuje zájem, touha poznávat věci, učit se je, sdílet je. V tomhle směru je SAMBA poměrně nakažlivá.

Co je vaším cílem? Co by si měli lidé po absolvování vašeho semináře odnést?

To se hodně odvíjí od toho, jak jsem chtěl být učen sám a jak jsem se s tím setkal v Austrálii, kde jsem vystudoval mezinárodní obchod. Tam vás lidé vedou k nějakému poznání, ke kterému ale dojdete sám. A to mi připadá zvlášť v programu MBA hrozně důležité, nepůsobit jako někdo, kdo chce lidi školit. Každý z nich má za sebou životní a pracovní zkušenosti, někteří jsou majitelé firem, manažeři, takže beru jako čest, že jim v rámci celkem krátké doby můžu předat něco, co jsem se naučil. Vždycky se snažím jednotlivé lidi pochopit, co dělají, jak to dělají, jakou mají motivaci, abychom si mohli ty věci sdílet a učit se na obou stranách. Takže klíčovou věcí je pro mě rozhovor, při němž v rámci skupiny sdílíme zkušenosti. Kdyby toto chybělo, jedna strana by byla nejspíš zklamaná, že nedostala, co chtěla, a zároveň by se všichni ochudili o nějaké vzájemné poznání.

Když pracujete na rozvoji jiných lidí, kde se rozvíjíte vy sám – kde k tomu berete šťávu?

Snažím se neustále vzdělávat, číst nové věci. Sleduji platformu LinkedIn Learning, kterou bych doporučil všem s omezeným časem. V nabídce jsou velmi dobré kurzy, krátké, dlouhé, můžete si je poskládat podle svých potřeb. V neposlední řadě se snažím setkávat v rámci networků jako třeba SAMBA. Sdružují se tu lidé různých zaměření, profesí, ta stavba je tak různorodá, že ať chcete, nebo ne, vždycky tu navnímáte něco nového. A energii mi dodávají právě ti lidé – ať už mám schůzku s kolegy, nebo školím, přednáším, je to o vzájemné energii, která když tam chybí, je něco špatně.

Jediná jistota je čas

Kromě modulu Business Development jste také dvakrát přednášel na téma Personal Effectiveness. Co si pod tím mám představit?

Ve zkratce jde o to, dělat věci v pracovním i osobním životě tak, aby byl člověk se sebou spokojený. Aby si večer neřekl, že nestihl spoustu věcí, které jsou urgentní, neuvědomil si, že se věnoval něčemu, co tak urgentní nebylo… Když má člověk pocit, že nestíhá, vede to ke stresu, ten zase ke zdravotním problémům.

To zní jako něco, co by se měly učit už děti na základní škole…

Přesně tak. Navíc je to věc, která se nedá dovést do stavu, kdy si řeknete: „Teď už to umím.“ Je to neustálý rozvoj.

Vás k tomu tématu přivedlo co?

Osobní i pracovní zkušenosti. Staráme se o mladšího syna, který vyžaduje speciální péči, i z toho důvodu je potřeba osobní a pracovní život dost vybalancovat. Taky veškeré vzdělání, které mám, je dálkové. Z toho plynou velmi cenné zkušenosti, které člověk získá, právě jen když pracuje a do toho studuje. Zvyšuje se sebedisciplína, tvoří se schopnost prioritizovat a skloubit spoustu věcí dohromady, prohlubuje se vztah k času. Koneckonců čas je jediná jistota, kterou máme, a zároveň je omezený.

O principech work-life balance se teď hodně mluví, co ještě, kromě té sebedisciplíny, je potřeba, aby toho člověk dosáhl?

Přiznám se, že termín work-life balance nemám úplně rád. Když vás práce baví, tak o tom totiž moc nepřemýšlíte – a někdy to není ani možné. V době, kdy jsem hodně cestoval, jsem třeba nemohl moc omezit pracovní dobu. Přijedete na hotel, večer se připravujete na schůzku… Znám hodně lidí, které naplňuje to, co dělají, a tím pádem jim nevadí trávit v práci víc času. To vlastně charakterizuje i většinu lidí ze SAMBY, se kterými se potkávám. Málokdo z nich má pevně danou pracovní dobu. K tomu mám obrovské štěstí, že mi nečiní námahu přepínat mezi pracovním a osobním životem. Bavit se teď o osobním rozvoji a o SAMBĚ mě neunavuje, naopak mě to ještě nabudí. To bych asi přál každému a považuji to za určitou definici personal effectiveness nebo i osobního štěstí.

Co má udělat člověk, který to osobní štěstí necítí?

Důležitá je osobní inventura. Když člověk neví, co se životem, ať už kariérním, nebo osobním, není hanba to s někým konzultovat. Ve vrcholném managementu není nic neobvyklého, že má člověk svého osobního kouče. Já jsem měl v tomto ohledu štěstí na učitele a lektory na školách a pak i na mentory v rámci firmy, kteří mi pomohli k tomuhle uvědomění; sám bych k nim asi nedošel. Zároveň jsem se nikdy nezdráhal si o pomoc říct. A jedna z věcí, která mě dneska naplňuje, je, že se to snažím společnosti vracet. Spoustu konzultací poskytuji ve volném čase na bázi přátelských vazeb a díky tomu dostávám důležitou zpětnou vazbu. Je hezké slyšet „to, cos mi řekl, zafungovalo, díky, že jsem si o tom mohl s někým popovídat“.

To jsem ráda, spíš slýchávám lidi říkat, že jim zpětná vazba při práci s lidmi chybí.

Musíte si o ni říct. Přimět lidi tu zpětnou vazbu dát. I pro ně je to důležité uvědomění, pojmenovat, co fungovalo a co ne, co by šlo příště udělat líp. Koučing a mentoring není o tom říkat lidem přesně, co mají dělat, ale nechat je k tomu dojít.

Děkujeme za rozhovor!

Kontakt:
Jakub Cipra, MBA
tel. ‭‭+420 725 461 541‬
golfie78@gmail.com

otázky: Radka Loukotová
foto: archiv Jakuba Cipry