Od okamžiku, kdy vzniklo Ponny, uplynulo skoro dvacet let. V čem vidíte největší rozdíl mezi tehdy a nyní?

Největší změna je v mé vnitřní jistotě a v mém přesvědčení, že jsem to dělala dobře. Stojím si za tím, co říkám. Prošlo mi rukama tolik dětí, rodičů, viděla jsem výsledky, ve které jsem tehdy jen doufala.

Jak vůbec vznikl nápad založit soukromou anglickou školku?

Že chci být učitelka, jsem věděla už na základní škole. Právě tam začínala i moje pedagogická dráha. Ale po mnoha neshodách s vedením jsem pochopila, že pokud chci dělat věci jinak, nemohu do školství, do systému, který mě semele. Chtěla jsem zkoušet nové věci, nové metody. Ze školství jsem odešla a založila jazykovou školu Labyrint, soustředěnou hlavně na odbornou angličtinu pro firmy. V okamžiku vstupu České republiky do Evropské unie vznikla fáma, že nyní všichni budou potřebovat angličtinu, a nastal obrovský boom jazykových škol. Když jsem začínala, existovalo jich v Brně necelých dvacet a za pět let už jich bylo sto. Konkurence se stala velmi drsnou. Zažila jsem vyhrožování od jiných ředitelů, podvody od zaměstnanců, nenávist v týmu, a právě kvůli těmto věcem jsem se rozhodla, že dále pokračovat nebudu, že nebudu každý večer brečet kvůli tomu, co se v tomto byznysu děje. Hledala jsem, co dál. Stále jsem se chtěla věnovat vzdělávání a angličtině. Jediné, co dávalo smysl, bylo začít právě u těch nejmenších. Budu předávat to, jak to mám v hlavě dané, jak by se měly děti chovat, jak by se měly vzdělávat. To je jediná šance, nemohu měnit dospělé. Opustila jsem jejich svět, protože nevykazoval hodnoty, které jsem chtěla, a rozhodla se začít u dětí.

Jaké jsou ty hodnoty, které u dětí chcete rozvíjet?

Děti u nás ví, že se říká pravda. Že když se něco stane, nemají svádět vinu na druhého. Říká se pravda a říká se hned; ona se stejně totiž někde objeví. Také je vedeme k tomu, aby se k sobě navzájem chovaly slušně. Nejen, že poprosí paní učitelku a poděkují jí, ale dělají to i mezi kamarády. Když chtějí hračku, musí o ni kamaráda poprosit a také musí respektovat, když ten řekne ne. Na to má právo a musí se to naučit: stát si za svým, nastavit si hranice. Nejde tedy jen o respekt vůči autoritám, dospělým, ale i vůči vrstevníkům. A myslím, že pokud se toto naučí ve školce – udržet si svoje hranice, říkat pravdu, respektovat potřeby druhých – tak to bude úplně stačit. Pokud to v nich rodiče podporují i doma, tak to v těch dětech zůstane.

V roce 2013 jste v jednom rozhovoru prohlásila, že neexistuje ideální základní škola, kam by děti z Ponny mohly odcházet a pokračovat v nastartovaném rozvoji. Jak to hodnotíte dnes?

Školy se nepatrně zlepšily. Musím říct, že tehdy to rodiče hodně trápilo: dali hodně peněz za soukromou školku, a viděli-li výsledky, logicky potom chtěli návaznost a pokračování, ne aby se děti zastavily nebo ještě hůře, vracely úplně zpět. V současnosti je situace určitě lepší. Především zahraniční rodiče, kteří neplánují dlouhodobě žít v ČR, využívají The International School of Brno na Vinohradech, která jede podle britského systému a má výborné výsledky. Pro další rodiče je zásadní český systém a čeština, a v tom případě máme navázanou dobrou spolupráci se školským komplexem na Mendlově náměstí. Před několika lety tu otevřeli dvojjazyčné třídy a tento rok mají jako pilotní projekt anglickou třídu. A i další školy se do angličtiny ponořily více, dříve se učila od třetí třídy, dnes ji hodně škol posunulo už do první. Nabídka angličtiny se určitě zlepšila, ale co nemohu říct je, že by se zlepšila kvalita výuky.

V čem vidíte problém?

Výuka jazyka nerespektuje přirozený proces osvojování řeči. Když se narodí miminko a učí se svůj mateřský jazyk, nejdříve dlouho poslouchá – rozvíjí se sluch. Potom začne mluvit: nejprve v krátkých slovech, potom v delších, pak je dává do vět. Až toto všechno zvládne, učí se psát, protože psaní je to nejtěžší. A když se dítě nebo i dospělý člověk rozhodne učit cizí jazyk, měl by tento proces ctít. Měl by nejdřív rozvinout svůj sluch, potom řeč a nakonec psaní. S dětmi na ZŠ ale nikdo nedělá sluchová cvičení, mluví velmi málo, ale hned se začíná psaním – tou nejtěžší formou. Kdybych mohla, minimálně první stupeň bych nechala děti jen poslouchat a mluvit, aby se to naučily, psát by začaly až na druhém stupni nebo klidně až na střední škole, to je jedno, protože mluvení a poslech jsou to nejdůležitější. Učitelé ale jdou proti tomu a pak se diví, že je to pro děti těžké a dostávají trojky čtyřky.

Neměla jste tedy ambice zakládat i základní školu?

Mně by se to líbilo, ale nemám na to peníze. Možná kdybych vyhrála sto milionů, tak bych ji založila. Jenže myslím, že druhá věc, na kterou bych narazila, je kvalitní pedagog. Už teď je velmi těžké najít učitelky do školky, protože nestačí jen mít rád děti. Velmi pravděpodobně, mít ty miliony, by vlastně nestačilo.

Vedle angličtiny jste vystudovala i matematiku, i v její výuce byste dělala změny?

V matematice jsou různé možnosti, jak dojít k řešení. Většinou si učitel vybere jednu a nutí celou třídu, aby to dělala takto. A ne všem to vyhovuje, ne všichni to pochopí. Uměním učitele by mělo být nacítit se na žáky a umět jim to vysvětlit tak, aby to pochopili. Sama jsem připravovala studenty k maturitě nebo přijímačkám na vysokou školu a zpravidla jsem se setkávala s tím, že mi hned na začátku říkali „nenávidím matematiku“ a já jsem odpovídala „jsem přesvědčená, že během roku si ji zamilujete“. A tím, jak jsem jim to vysvětlovala v souvislostech, ukazovala věci z různých pohledů, zacvaklo jim to do sebe a říkali „máte pravdu, na té matematice něco je, vlastně je to úplně kouzelné, škoda, že se to takhle neučí“. Na škole se jede jedna látka, učí se jeden postup; pak druhá, třetí, nenavazuje to, žáci se učí věci a nevědí proč, nevidí souvislosti. Přitom právě díky těm souvislostem by jistě vše lépe pochopili. Jsem přesvědčena, že učitel musí umět vysvětlit matematiku tak, aby v tom žák viděl ten zázrak.

Skákejte, běhejte, rozvíjejte mozek
Zabýváte se rozvojem dětí prostřednictvím stravy a pohybu. Jak se to projevuje v Ponny?

Moc. Pohyb je pro rozvoj mozku velmi důležitý. Když se od malého miminka tělo nepohybuje, mozek se nerozvíjí tak, jak má. Dítě se nejprve otáčí, pak leze po čtyřech, střídáním pravé a levé nohy propojuje levou a pravou hemisféru… A vším tím, co jste dělala jako malá: běhala jste venku, házela jste si míčem, lezla po stromech, hrála fotbal, jste rozvíjela mozek. A to současným dětem chybí. Protože když jen sledují televizi, netvoří se v mozku spoje mezi nervovými buňkami. Inteligence není dána počtem těchto buněk, ale právě počtem jejich propojení, synapsí. Čím podnětnější prostředí pro dítě je a čím různější věci dělá, běhá, skáče, řeší hádanky, vypráví pohádku, hraje pexeso, tím více synapsí mu vzniká. Až 80 % synapsí vzniká do pěti let a dvouleté dítě má vůbec nejhustší synaptickou síť ve svém životě. Postupně se některé synapse posilují a jiné naopak mizí, podle toho, jakým aktivitám se věnujeme. Hustota synaptické sítě je důležitá v celém životě a zdaleka nejen pro to, abychom se dobře učili ve škole, ale pomůže třeba i ve stáří nebo při poškození mozku: mozek je velmi flexibilní a bude si hledat novou cestu, abyste například opět hýbali rukou. Ale aby tu cestičku našel, musí tam ta silnice, ta síť být vytvořená. Když bude síť prázdná a řídká, nemá mozek kudy jít a případná rehabilitace nebude až tak úspěšná.

Takže se dá říct, že se ve srovnání se státní školkou více věnujete pohybovým aktivitám?

Děti ze státní školky odcházejí, aniž by třeba uměly kotoul dozadu a dopředu, přitom to jsou výstupy, které má mateřská škola zajistit. Jsou i další pohybové prvky, které by dítě mělo zvládat: skočit snožmo z místa, skákat po jedné noze, chytit míč… toto děti ze státních školek často nezvládají, protože to s nimi nikdo nedělal. U nás máme přesně dané dny a sportovní aktivity, které vedou kvalifikovaní instruktoři: ve středu děti chodí na gymnastiku, ve čtvrtek na tenis, v pátek na plavání…

Na práci s dětmi jsou nejnáročnější rodiče
Kromě pedagogické fakulty jste vystudovala i MBA, proč?

Pracovala jsem asi šest let pro jednu firmu, která zpracovávala velké zakázky pro velké firmy, a chtěla jsem si rozšířit působnost, protože to pro mě jako pro učitelku byla nová oblast. Proto jsem se rozhodla jít studovat strategické řízení firem.

Účastníte se akcí, které se konají v rámci Samby?

Chodím na ně, jak mi to umožní čas. Užila jsem si například letní akci ve Strážnici. Byla dvoudenní a díky tomu uvolněnější, nikdo nespěchá domů, můžete si dát víno, přespat. Tyhle letní „dovolenkovější“ akce mám moc ráda.

U čeho ještě ráda odpočíváte?

U sportu. Jak pracujete hlavou, odpočnete si, když dáte zabrat tělu. Když jdete dvacet kilometrů a už nemůžete a bolí vás nohy a máte hlad, v tu chvíli hlava skutečně vypne a už se jen těšíte, až si sednete a najíte se. A to je relax i pro mozek.

A děti ve školce? Ještě vás dobíjejí, nebo už vyčerpávají?

Za celou historii školky jsem prošla několika vyhořeními, ale nikdy to nebylo kvůli dětem, vždycky kvůli dospělým, rodičům a kvůli zaměstnancům. Myslím si, že když člověk dělá něco s nadšením a skutečně ho to baví, tak ho to dobíjí. Když chybí nadšení, lze nějakou dobu fungovat „natvrdo“, silou vůle, ale pak přijde vyhoření. Proto má mít pedagog v sobě vnitřní odhodlání, poslání.

Hodně se mluví o tom, co dnes dělají všechno rodiče špatně; vidíte ale něco, co se naopak od dob vašeho dětství na rodičovství zlepšilo?

Přístup rodičů se určitě zlepšil v péči, kterou rodiče dítěti věnují. Někdy to ale jde až do extrému a rodiče upřednostňují dítě před sebou a před svým partnerským vztahem, dělají pro něj všechno, umetají mu cestičku. Chybí tam vedení k samostatnosti. Každý se učí, jen když překoná překážku. A pokud rodič dítěti neumožní překonávat překážky, ale vždycky mu je odstraní, to dítě se neučí. Rodič si neuvědomuje, že tím, jak o dítě z lásky pečuje, mu může ublížit nejvíc. Dítě by mělo vydržet mít chvíli hlad, žízeň; musí umět zvládnout nepohodu a tím překonat překážku. Pak roste jeho sebedůvěra, sebevědomí, naučí se spoléhat samo na sebe – nemůže se celý život spoléhat na rodiče. A to je to, co přece všichni rodiče chtějí – aby jednou bylo jejich dítě samostatné a postaralo se o sebe.

Děkujeme za rozhovor!

Kontakt na Martinu Drtílkovou:
tel. ‭+420 608 417 232‬
martina@ponny-brno.cz

otázky: Radka Loukotová
foto: Míša Lípová