Elena Marušáková: Důležité je posilovat v člověku to dobré
Svůj sen stát se oční lékařkou vyměnila Elena Marušáková za studium psychiatrie. „Jako šestnáctiletá jsem onemocněla a bylo jasné, že si budu muset v rámci medicíny – protože té jsem se za žádnou cenu nechtěla vzdát – najít něco, kde to nebude vadit. Psychiatrie byla trošku z nouze ctnost, ale nakonec jsem se v tom našla,“ prohlašuje žena s více než 25letou praxí. Svoje know-how předává studentům programu SAMBA MBA pro majitele a manažery v rámci modulu Manažerská produktivita a osobní rozvoj.
Ve výukovém programu SAMBA jste letos přednášela už popopáté. Má to přínos i pro vás?
Určitě ano, už v tom, že každá přednáška vás donutí zopakovat si, co už víte, a naučit se něco nového. Kromě toho mám za to, že se velmi dobře doplňujeme s ostatními kolegy, kteří v rámci tohoto bloku vyučují. Každý z nás má jiný přístup, ten můj je víc napojený na intuici, jiné vnímání, ne úplně podle škatulek. Tak jako jsou moji klienti v terapii každý jiný, i zaměstnanci jsou různí. Pro někoho se může hodit velmi pragmatický přístup, s jasnými postupy, procesy, a někdo má raději více volnosti, prostoru. Myslím, že i personalisté a manažeři se můžou více otevřít své intuici a nebát se ji používat. Někdy mohou netradiční přístupy k výsledku vést i rychleji.
Jak jste se vy sama dostala od psychiatrie k ekonomicky zaměřenému studiu MBA?
Měla jsem pocit, že potřebuji ekonomický rozhled, a MBA mi poradil manžel. Tehdy mi ta škola hodně pomohla uspořádat si věci a potkala jsem se na ní i s Jirkou Slezákem. Když pak začal organizovat různá střetnutí spolužáků, uvítala jsem to, protože už při studiu pro mě bylo velmi inspirativní potkávat se s lidmi z různých oborů. Je pro mě důležité nenechat se pohltit jen zdravotnictvím, ale stále se učit něco nového. A věřím, že i pro někoho z úplně jiného odvětví může být zajímavé dozvědět se, jak to funguje ve zdravotnictví.
Ve své kariéře se věnujete dvěma oblastem spjatým se zdravotnictvím: jednak farmaceutickým společnostem, jednak psychoterapii. Lze říci, co z toho je pro vás priorita?
Tak se to říct nedá. Spíše jde o to, že na jedné straně dělám činnosti, které jsou sice zajímavé a dobře finančně ohodnocené, ale také častokrát více stereotypní, opakující se. A mimo to dělám věci, které jsou inovativnější, je potřeba v nich trošku víc zapálit mozek a rozhýbat se, ale mnohdy nejsou kontinuální a v běžném životě se o ně tolik nemůžu opřít. Zkrátka v tom byznyse stojím na takových dvou nohách.
Působíte mimo jiné jako koučka, což je dnes poměrně populární disciplína. Jak vnímáte fakt, že koučink v současnosti nabízí stále více lidí-laiků?
Ze začátku jsem byla udivená a obdivovala jsem jejich odvahu. Že se jdou pustit do oblasti, kde slovo dokáže velmi ublížit. Dnes to vnímám tak, že každému klientovi je potřeba nechat prostor na to, aby si našel toho, kdo mu vyhovuje. Někomu stačí ten povrchnější přístup, který je součástí „trendy koučinku“, někdo chce jít víc do hloubky a vyhledá terapeuta. Nakonec je to ale hlavně o vnitřní brzdě těch koučů. Aby dovedli zvážit, že pokud má klient nějaké vyhraněnější osobnostní rysy, neměli by se do toho pouštět, protože tu hrozí vyprovokování různých problémů, poruch či dokonce duševního onemocnění. Od toho tu je také Asociace koučů, která nějakým způsobem garantuje, že její členové přesně tuhle brzdu mají.
Jací jsou vaši klienti? Co mají společného?
Vzhledem k mému backgroundu se ke mně většinou dostanou lidé, kteří už absolvovali víc různých koučinků, terapií a přístupů, ale máloco z toho jim pomohlo. Specializuji se na osobnostní problémy a poruchy osobnosti, takže u mne často končí lidé, kteří mají nějaký velmi specifický a velmi ostře vyhraněný osobnostní rys projevující se maladaptivním chováním, které jim brání dělat každodenní činnosti.
Daří se vám udržet si odstup? Musí jít mnohdy o silné příběhy…
Čím delší mám praxi, tím snazší je udržet si odstup a tím větší mám zároveň respekt vůči každému jednomu klientovi. Když jsem s terapiemi zhruba v roce 1995 začínala, nechala jsem se do toho vtáhnout mnohem více. Tehdy jsem hodně pracovala se schizofreniky, a když jsme u nich začali používat terapii, najednou dokázali vcelku normálně žít. To si nedovedete představit: lidé, kteří měli předtím několik hospitalizací ročně, si při správné kombinaci léčby a terapie najednou dokázali najít třeba i maličký pracovní úvazek. S každým z nich jsem to prožívala velmi specificky. Dnes už víc respektuji klientovu integritu. Nevstupuji do jeho zóny a tím pádem se ty vzájemné bubliny nikdy tolik nepřekrývají. Není to lehké, to netvrdím, ale psychohygiena je v tomhle případě velmi důležitá.
Jak probíhá práce s člověkem, který k vám přijde?
První setkání je delší, je potřeba vyjasnit si, co klient očekává a jaký je jeho cíl. Na prvním sezení uzavíráme kontrakt, ve kterém je definováno, k čemu se chceme dopracovat. Je taky nutné si říci, že je to běh na dlouhou trať. Vyřešit osobnostní problémy trvá v porovnání se sociálními fóbiemi nebo lehčími depresemi o mnoho déle, většinou minimálně rok. Je to dlouhá práce s častými relapsy, protože ten osobnostní rys člověka nutí donekonečna opakovat to stejné chování a přepsat to trvá dlouho. Na dalších setkáních už pracujeme: přichází, dostává domácí úkoly, různé malé projekty, zkouší dělat věci jinak a uvažuje, co to pro něj znamená, někteří lidé si to zapisují, jiné vedu alespoň k tomu, aby si to pamatovali… Používám množství přístupů, protože každý člověk je jiný. Ani já na začátku nevím, po čem všem bude potřeba sáhnout. Techniky vyplývají postupně. Mou celoživotní tezí je, že každý člověk je unikát. Je pro mě nejdůležitější věnovat se tomu, v čem je člověk dobrý, a to posilovat, spíše než se ho snažit předělat v tom, v čem je slabý. Každý si svoje místo najde, hlavní je, aby se v tom, co dělá, cítil komfortně. Ačkoliv ne úplně, protože to by nás dostalo do lenivosti a nikam bychom se neposouvali. Malá zóna diskomfortu je gros každého koučinku.
Děkujeme za rozhovor!
Kontakt:
MUDr. Elena Marušáková, MBA
tel. +421 903 110 055
e.marusak@syskon.sk
otázky: Radka Loukotová