Ve výukovém programu SAMBA jste letos přednášela už popopáté. Má to přínos i pro vás?

Určitě ano, už v tom, že každá přednáška vás donutí zopakovat si, co už víte, a naučit se něco nového. Kromě toho mám za to, že se velmi dobře doplňujeme s ostatními kolegy, kteří v rámci tohoto bloku vyučují. Každý z nás má jiný přístup, ten můj je víc napojený na intuici, jiné vnímání, ne úplně podle škatulek. Tak jako jsou moji klienti v terapii každý jiný, i zaměstnanci jsou různí. Pro někoho se může hodit velmi pragmatický přístup, s jasnými postupy, procesy, a někdo má raději více volnosti, prostoru. Myslím, že i personalisté a manažeři se můžou více otevřít své intuici a nebát se ji používat. Někdy mohou netradiční přístupy k výsledku vést i rychleji.

Jak jste se vy sama dostala od psychiatrie k ekonomicky zaměřenému studiu MBA?

Měla jsem pocit, že potřebuji ekonomický rozhled, a MBA mi poradil manžel. Tehdy mi ta škola hodně pomohla uspořádat si věci a potkala jsem se na ní i s Jirkou Slezákem. Když pak začal organizovat různá střetnutí spolužáků, uvítala jsem to, protože už při studiu pro mě bylo velmi inspirativní potkávat se s lidmi z různých oborů. Je pro mě důležité nenechat se pohltit jen zdravotnictvím, ale stále se učit něco nového. A věřím, že i pro někoho z úplně jiného odvětví může být zajímavé dozvědět se, jak to funguje ve zdravotnictví.

Ve své kariéře se věnujete dvěma oblastem spjatým se zdravotnictvím: jednak farmaceutickým společnostem, jednak psychoterapii. Lze říci, co z toho je pro vás priorita?

Tak se to říct nedá. Spíše jde o to, že na jedné straně dělám činnosti, které jsou sice zajímavé a dobře finančně ohodnocené, ale také častokrát více stereotypní, opakující se. A mimo to dělám věci, které jsou inovativnější, je potřeba v nich trošku víc zapálit mozek a rozhýbat se, ale mnohdy nejsou kontinuální a v běžném životě se o ně tolik nemůžu opřít. Zkrátka v tom byznyse stojím na takových dvou nohách.

Působíte mimo jiné jako koučka, což je dnes poměrně populární disciplína. Jak vnímáte fakt, že koučink v současnosti nabízí stále více lidí-laiků?

Ze začátku jsem byla udivená a obdivovala jsem jejich odvahu. Že se jdou pustit do oblasti, kde slovo dokáže velmi ublížit. Dnes to vnímám tak, že každému klientovi je potřeba nechat prostor na to, aby si našel toho, kdo mu vyhovuje. Někomu stačí ten povrchnější přístup, který je součástí „trendy koučinku“, někdo chce jít víc do hloubky a vyhledá terapeuta. Nakonec je to ale hlavně o vnitřní brzdě těch koučů. Aby dovedli zvážit, že pokud má klient nějaké vyhraněnější osobnostní rysy, neměli by se do toho pouštět, protože tu hrozí vyprovokování různých problémů, poruch či dokonce duševního onemocnění. Od toho tu je také Asociace koučů, která nějakým způsobem garantuje, že její členové přesně tuhle brzdu mají.

Jací jsou vaši klienti? Co mají společného?

Vzhledem k mému backgroundu se ke mně většinou dostanou lidé, kteří už absolvovali víc různých koučinků, terapií a přístupů, ale máloco z toho jim pomohlo. Specializuji se na osobnostní problémy a poruchy osobnosti, takže u mne často končí lidé, kteří mají nějaký velmi specifický a velmi ostře vyhraněný osobnostní rys projevující se maladaptivním chováním, které jim brání dělat každodenní činnosti.