Prý jste měla uklízení ráda odmalička…

Já jsem strašně ráda pomáhala s čímkoli, bavilo mě dělat jakoukoli práci. To se samozřejmě do dnešních dob nějak vyvinulo, teď už takový fanda domácího úklidu nejsem – mám zkrátka jiné priority, jak trávit čas.

Na začátku jste se ale ještě ve firmě na úklidech sama podílela, je to tak?

Ano, zvlášť když někdo vypadl a byla potřeba každá ruka. Začínala jsem se dvěma uklízečkami, po roce už jich bylo dvanáct.

Do podnikání jste se pustila velmi mladá, v tolika letech nemá ještě každý ani brigádu. Překvapilo vás něco, nebo šlo všechno hladce?

Střední i vysokou školu jsem studovala se zaměřením na podnikání, takže jsem teorii zkrátka převedla do praxe. Věci spjaté se startem firmy mě bavily, vymýšlet název, zakládat stránky… A organizovat dva zaměstnance šlo jednoduše. Pak je těžší, když je těch lidí čím dál víc, když musíte řídit i management. U mě to ale šlo tak postupně, že jsem se na to stihla adaptovat.

Dneska je vás v ČISTĚ CZ kolik?

Kolem devadesáti.

To je dost velký rozvoj. Měla jste vizi, že se firma takhle rozroste?

Vůbec jsem neuvažovala, co bude, řešila jsem jen daný moment. Neměla jsem taktické řízení, strategické řízení… A postupně se ukázalo, že systém, který fungoval při padesáti zaměstnancích, nefunguje při sto sedmdesáti. Tolik nás bylo v roce 2017. Jenže já jsem se soustředila jen na progres v práci, ne ve struktuře managementu, v řízení aplikací, sdílení informací… Což jsou věci, které dnes považuji za klíčové. To ony zajišťují úspěch.

V tom zmíněném roce 2017 jste měla v úmyslu firmu prodat, nakonec z toho sešlo, co se stalo?

Měla jsem dokonce už dva kupce. Jenže na Silvestra jsem byla s kamarádkami na chatě a najednou mi to došlo – že vnitřní hodnota ČISTĚ je úplně jiná než to, co mi nabízejí. Že bych nemohla vést firmu, která by nebyla moje. A vlastně že si ani nedovedu představit, že by ČISTĚ moje nebylo. A tak ten prodej nedopadl, z mé vnitřní pohnutky. Propustila jsem většinu managementu i část zaměstnanců a začala jsem cestovat, abych nabrala dech. Firma v tomhle menším režimu mohla jet i beze mě. A nakonec mě právě to cestování přivedlo k novým nápadům.

V jakém smyslu?

Třeba při pobytu v Dubaji jsem si všímala, že je tam pracovní síla, která má předpoklady dělat servis kvalitně – lidé jsou úslužní, pokorní, snaživí, ochotní. To je u českého člověka vzácnost, ale u servisu je to přitom zásadní. Vedlo mě to k myšlence nepodnikat v Česku, ale někde, kde najdu lidi, s nimiž se bude dát pracovat a dál rozvíjet byznys. To byla první vlaštovka. Následovala vize, že založím franšízu a rozrostu se do dalších krajů Česka a pak za hranice. Otázku pracovní síly jsem nakonec vyřešila agenturními zaměstnanci ze zahraničí. Tím se eliminovalo to, proč jsem chtěla jít za hranice. Teď se tím pádem můžu soustředit na růst tady v Česku, a když to bude fungovat, nebráním se tomu jít dál, ale to je ještě dlouhá cesta.