Kolik ty sám denně vypiješ kávy?

Snažím se to udržet na rozumné hladině a piju tak tři čtyři kávy denně. Přes víkendy si ani nedám, protože doma nemám kávovar – kovářova kobyla opravdu chodí bosa. Když ale máme ochutnávací den, pořádáme cupping nebo něco podobného, to se té kávy trochu nakupí.

Nepostihla tě v tomto ohledu profesní deformace? Nehoní se ti hlavou, že by v tomto podniku udělali lépe, kdyby měli kávu od vás?

Nejenže se mi to honí hlavou, častokrát to i všichni čtyři skutečně používáme. Kávu samozřejmě pijeme i mimo práci, a když dojdeme do kavárny, ve které je bezvadný servis, úžasný personál, čistý kávovar, všechno je super – ale káva je přepražená, spálená, zle servírovaná…, zapíšeme si to a pošleme tam mého bráchu, který zastává obchod. A často to vychází. Lidé si začínají uvědomovat, že když podniknou určité kroky, vymění kávu, nechají se zaškolit, vrátí se jim to v rostoucí spotřebě, a tedy i tržbách.

Od Nescafé k pražírně
Jaká vlastně byla tvoje cesta ke kávě, začínal jsi jako my všichni na rozpustné?

Rozhodně, taková je asi geneze u každého. Nejprve instantní káva a pocit „ou, už piju kafe“, potom chce člověk přejít k něčemu trochu kvalitnějšímu a u mě přišlo období takového toho městského „presa s mlékem“. Pak jsem dospěl k tomu, že přece piju kávu kvůli kávě, a vysadil jsem mléko.

Jak se člověk od tohoto řekněme přirozeného vývoje dostane k té profesní úrovni, začne pražit kávu a založí pražírnu?

Za normálních okolností, nebo v našem případě? Nám totiž hodně lidí z branže říkalo, že na to jdeme úplně z opačného konce. Standardní je, že člověk začne s nějakou malou kavárničkou, pak ji zvětší, začne být v oboru profesionál, obíhá soutěže, školení, a když si myslí, že je na vrcholu baristiky, zkusí pražit. My jsme na to šli obráceně. Kavárnu jsme nikdy neměli, ale při studiu na vysoké škole jsme se dostali na kávové plantáže. Já i bratr jsme studovali lesnictví na Mendlově univerzitě a měli jsme možnost zapojit se do projektů, které naše lesnické know-how aplikovaly do méně rozvinutých krajin, a jednou z hlavních destinací byla Nikaragua. V rámci exkurze jsme navštívili i kávovou plantáž. Při té první návštěvě by mě rozhodně nenapadlo, že jednou budeme otevírat pražírnu.

Kdo z vás čtyř s tím nápadem nakonec přišel? A jak jste se vůbec dali dohromady?

Hodně lidí říká, že je to náhoda, ale já na náhody moc nevěřím. Jsme sousedi z koleje, bydleli jsme na jednom patře asi tři pokoje od sebe. A už tehdy nás asi spojilo to, že jsme byli jako přes kopírák – starší Petr, mladší Pavel, starší drží nad mladším takovou ochrannou ruku… Pak přišlo asi tříleté období, kdy už byli bratři Kleinovi z kolejí pryč, můj bratr se na nich taky moc nevyskytoval a marně jsme se snažili domluvit a zajít spolu všichni na pivo. Nakonec jsem odstátnicoval i já coby nejmladší ze čtveřice a přišla otázka, co teď.

A odpovědí bylo?

Že něco vlastního. Od prvních debat jsme to s bratrem směřovali ke kávě nebo k něčemu spjatému s Nikaraguou. Naše prvotní myšlenka byla, že nakoupíme zelenou kávu a tady ji jen přeprodáme. Ale dospěli jsme k tomu, že jí chceme dodat další hodnotu. A k tomu je nejlepší ji vypražit. Další přidanou hodnotou je pak z toho udělat nápoj. Tím pádem bylo nutné vyrovnat se se záležitostmi, jako jak se zakládá firma, jak se vede účetnictví… A tak jsem zavolal našim kamarádům z koleje, vystudovaným ekonomům, a konečně se nám podařilo se (nejen) na to pivo sejít.

Mluvíme spolu s odstupem dvou let od těchto začátků, je tahle vaše „obrácená cesta“ něco, co bys doporučil i dalším?

Když takto lidé bilancují svou minulost, asi by se současnými zkušenostmi jednali jinak, to je přirozené. Ale o vývoji našeho podnikání debatujeme často a nikdy nebudu litovat toho, že jsme se do toho pustili. I kdyby to zítra celé vybuchlo, ta zkušenost je k nezaplacení.

Pamatuješ si na moment, který bys nazval „prvním úspěchem“? Kdy sis řekl, že to půjde?

Je to hlavně o tom si to odmakat. Ale určitý zlom nastal, když Pavel Klein procházel programem MBA, a jak se střídaly moduly, přicházel na základě toho každý měsíc s nějakým nápadem. A po jednom modulu, myslím, že šlo o strategické řízení, přišel s tím, že je potřeba dát tomu našemu vedení systém. Na jeho popud jsme si tenkrát rozdělili fixně pozice: já mám na starosti výrobu, Pavel Klein je jednatel, Peťa Klein se stará o provozy a můj bratr se chytil obchodu. A když jsem viděl, jak se všichni tři toho svého zhostili, řekl jsem si: „To byl dobrý nápad. Když se toho budeme držet a budeme na tom stavět, půjde to.“

Ty sám teď také procházíš výukou MBA…

…a neskutečně mi to v tom podnikatelském životě otevírá oči. Se Sambou jsem měl ale zkušenosti už dříve, díky účasti na akcích jako SAMBeer nebo kulturně-knižní kluby alias KKK. Ta společnost mi přišla velmi příjemná a zajímavá je pro mě už ta myšlenka sdružovat lidi, kteří mají co povědět a kteří za to stojí.

Kleinovci a Hanincovci
Vy jste vlastně taková dvojitá rodinná firma, jaké má tento koncept výhody a nevýhody?

Výhodou je, že to lidi vždy minimálně pobaví. Už se nám stalo, že jsme k nějakému obchodu přišli jen díky tomu, že jsme dvojí bráchové, Petr, Pavel, Petr, Pavel – a daný klient si řekl, že to je taková sranda, že od nás chce kávu. Nevýhodu jsem ještě neobjevil. Samozřejmě jsme čtyři chlapi, jsme paličatí, ješitní, občas dojde ke sporu. Ale právě proto, že jsme chlapi, zajdeme na pivo, vyříkáme si to, vyčistíme stůl a jedeme dál. Vždycky to přirovnávám k Beatles, kteří říkali, že ani bůh je nerozdělí – ale my čtyři už se ani nepovažujeme za kamarády, spíše za bratry.

Kávové kultury je teď dost boom, zvlášť tady v Brně – v čem je MOTMOT, kromě originálního složení majitelů, specifický?

Nemám úplně rád, když někdo říká, že je jiný – každý je přece svým způsobem jiný. My jsme se rozhodli z toho pražírenského procesu některé věci vypíchnout, proto je ve středu našeho prostoru pražicí stroj a děláme na něm exkurze. Hodně lidí baví to, že dojdou na kávu a vidí mašinu, na které ji naši kluci fakt praží. A druhou věcí je proklientský přístup, což je dneska pro mnoho podnikatelů samozřejmost, ale my se opravdu snažíme mít zákazníka na úplném vrcholu. Máme své receptury na jednotlivé kávy, ale dovedeme vyjít klientovi vstříc a upravit mu pražení na míru.

I když si přijdu třeba jen pro kilo kávy, budeš to se mnou takto ladit?

Nemám s tím nejmenší problém, děláme to úplně běžně. Samozřejmě musím dodržet nějaké minimální množství, které v tom stroji musím vypražit. Ale pokud je to jen trochu v mých silách, rád vyhovím úplně každému, ať už si přišel pro 250 gramů nebo pro 100 kilogramů.

Kromě pití kávy, co ti dobíjí baterky?

Žiji kvůli své rodině, partnerce, kamarádům a koníčkům, mezi které – kromě trávení času s těmito lidmi – patří vzdělávání se. Často čtu vysloveně středoškolské nebo vysokoškolské učebnice a sosám fakta. Jsem přitom všestranně zaměřený, baví mě fyzika, medicína, historie, cokoli. K tomu mám rád vycházky do lesa a do přírody, nejen jako turista, ale trošku i z toho profesionálního hlediska: lesnictví jsem studoval, od školy provozuji i myslivost, ačkoli dnes už méně často… ale stále mám přírodu velmi rád.

Tvoje motto je podle LinkedInu „odvážnému štěstí přeje“.

Měl jsem ho uvedené i v diplomové práci. Nejsem sice člověk, který by se vázal na motta, znamení a podobně, ale tato tři slova mi připadala tak jednoduchá a výstižná, že jsem je použil. Ale musím říct, že dneska zjišťuji – a zase mi v tom pomohlo i MBA – že odvaha je sice důležitá, ale připravenost je ještě důležitější.

Děkujeme za rozhovor!

Kontakt na Pavla Hanince:
tel. ‭+420 739 737 668‬
pavelhaninec@motmot.cz

otázky: Radka Loukotová
foto: Míša Lípová a archiv Pavla Hanince