Zhruba rok jsou v provozu vaše mobilní výdejní boxy, jinými slovy elektroauta s řidičem, se kterým ale – na rozdíl od běžného kurýra – lidé vůbec nepřijdou do styku a zásilku si z boxu vyzvednou sami po zadání kódu. Jak se vám tahle služba osvědčuje?

Chtěli jsme si na tom vůbec ověřit celý koncept doručování, tak jak s ním chceme do budoucna pracovat. Potřebovali jsme zjistit, jestli bude člověk vůbec ochotný k autu přijít, s nikým nemluvit, vyťukat kód, vytáhnout si balíček, pak ideálně box zavřít a odejít. Trošku nám v tomto nahrála i doba: lidé neměli úplně chuť potkávat někoho, koho neznají, bylo jednodušší obsloužit se sám.

Takže reakce byly pozitivní, koncept prověřen?

To autíčko je celkem roztomilé, takže budí nadšené reakce, i když jen jede po ulici. Vzhledem k tomu, že jsme start-up a teď je nás šest, všichni jsme už to auto řídili – včetně mě. Takže jsem zažila, jak na něj děti na ulici mávají, zkrátka proto, že je hezké. Co se týče reakcí lidí, kteří si něco vyzvedávají, jsou vesměs pozitivní, je to něco nového, něco, co chtějí vyzkoušet. Čas doručení se dozvídají s velkou přesností. Přesto se samozřejmě někdy stane, že řidič musí čekat déle nebo třeba zavolat; každý občas nestíhá.

Nicméně gros vaší firmy je, že robot bude jezdit a něco vám vozit úplně sám. Jak se vám v tomto vývoji daří?

Je to tak, když jsme v srpnu 2019 firmu zakládali, naším cílem byla robotizace last mile delivery. Má to ale řadu překážek, hlavně legislativních, a po ulici ten robot zatím prostě sám jezdit nemůže. Takže máme v tuhle chvíli dva piloty – jedním je ten mobilní výdejní box, o kterém už byla řeč, a druhým je delivery robot, který se může pohybovat jen mimo veřejné komunikace. Na podzim jsme ho nasadili v ostravském BorsodChemu. Šlo o první fázi, nejezdil autonomně, ale byl řízený teleoperací – to znamená, že řidič seděl v Brně a to autíčko řídil vzdáleně. Teď v květnu startujeme druhou fázi tohoto pilotního provozu, opět v BorsodChemu, kde už tentokrát bude robot jezdit autonomně. Uzavřené venkovní areály jako chemičky, automobilky, průmyslové areály nebo technologické parky, jsou po všech stranách vhodné. Jde o jízdy po opakujících se trasách, robot může převážet vzorky, trubky, součástky, prostě cokoliv – a firma ušetří náklady i lidské zdroje. Nadto máme ideu, že když bude robot umět jezdit po továrním komplexu, neměl by být – jakmile to legislativa dovolí – takový problém přejít na silnice.

Co je větší výzva, či možná překážka: ten samotný technologický vývoj, nebo legislativní hranice?

Ono to jde ruku v ruce. Třeba v Americe jsou trošku dál a v některých státech je to už povolené. Ten technologický záměr ale není úplně jednoduchý a auto, které jezdí autonomně, v současné době v podstatě neexistuje. Vždycky to člověk nějak zastřešuje. I my počítáme s tím, že naše auto bude jezdit po továrních komplexech, ale v nějakém okamžiku bude vyžadovat kontrolu člověka – o tom by to auto mělo dát člověku vědět. Zatím nejsme tak daleko, abychom robota nechali fungovat měsíc a ani se na něj nepodívali; to je ještě běh na dlouhou trať. Do takových pěti let už by to tu ale mohlo jezdit, v nějakých smart city zónách možná i dříve, ale uvidíme, je to věštění z křišťálové koule.